 Jak jsem Oskara vybírala
Oskiho jsem vybírala, jako třetího z šesti narozených psů.
Když jsme přijeli, ve vrhu byli už jen 4 pejsci. Bratr Kay zůstal u chovatelů a Kamil byl vybírán do Polska jako druhý v pořadí jako náhrada, za nezabřezlou fenu. Chovatelka Sandra mi tenkrát doporučovala Kaspara, byl tmavší, s větší maskou, lépe stavěný. Pamatuji si, jak obě štěňata přede mnou dlouho držela a já tolik váhala. Oski už měl skoro postavené uši a Kasparovi zatím těžce leželi, to mě trochu znepokojilo, protože doma jsem měla ušatou Ammu Arabat a v té době bylo v ČR ušaté kde co. Rozhodlo až celkové chování psů. Zatímco Kaspar se sice kamarádil, ale po chvilce si šel po svých, Oskar se na mě přilepil, hned jak jsme přijeli. Tahal mě jako jediný za nohavice, nosil mi hračky, které mi ale nechtěl dát, přetahoval se o uzlíky, neustále na sebe upozorňoval, jako by chtlě říci: „Vezmi mě s sebou, chci do Čech, chci být s Tebou, chci český fenky – chci tam být sám, tady si ani neškrtnu, Dubachovi si nechali mazánka Kaye...:o)!“ Musela jsem se v duchu smát tomu, co mě napadá, ale opravdu, kam jsem se vrtla, šel se mnou, zatímco ostatní sourozenci spali, jako by říkal: „Jsem připraven k odjezdu!“ A tak jsem po všech mých dosavatních zkušenostech, vědoma toho, že Kaspar je v exteriéru lepší a v povaze také dobrý, zvolala, že tenhle bude můj „Kid“. Myslela jsem na to, že s ním chci cvičit, chtěla jsem tedy povahu.
Rozhodli sympatie.
Oskar jako štěňátko
V době, kdy jsem si Oskara přivezla, jsem studovala třetím rokem na vysoké škole (ČZU Praha) a byla majitelkou 5let starého Necka (Boye z Krumlovského údolí), 5let staré Ammy Arabat a malé 4měsíční Molinky (Cosey Mo Deabei). Moji psi bydleli přes týden se mnou v Praze na Suchdole v areálu vysokoškolských kolejí a školy, v kotcích. Tam trávili nutnou dobu pouze přes noc a nějaký ten čas, kdy se do školy opravdu muselo, jinak jsem vysokou školu „prostudovala“ se psy...když jsem náhodou byla na přednáškách, často  s nimi, tajně jsem je tahala na koleje, chodila s nimi na brigádu (hlídali jsme různé prostory a vydělávali tak na krmení, výstavy a na studentský život).
V Praze uvítal všechny moje kamarády, seznámil se bez mrknutí oka se psí smečkou, zamiloval si kocoura Filipa. Choval se skvěle. V kotci jako malý bydlel s Neckem, který byl hodný, klidný, přátelský pes, tedy dobrý učitel, ale snažila jsem se ho co nejvíce pašovat na koleje, což v té době nebyl zas takový problém…
Jak se Oskar bál
 Moje radost z povahy ale netrvala dlouho.
Asi za 10dní, co jsme Oskara z Holandska přivezli se mu stala nehoda, která výrazně ovlivnila první část jeho života. Byli jsme spolu na koleji a já se sprchovala, zatímco malý Oski lítal po pokoji a honil kocoura Filipa, slyšela jsem rány, jak naráží do nábytku, jak padá židle, ale na kuráži oslintat Filipa mu to nebralo...pak se ale ozvala rána, strašné štěněcí zaúpění a klid...vyběhla jsem nahá ze sprchy a pochopila,co se stalo...na Oskara spadlo z výšky jízdní kolo, které vyselo na zdi...Oskar byl našrotovaný pod topením, celý počůraný a vyděšený... Od té doby se začal bát. Bál se prakticky všeho, co souviselo s civilizací...místností, aut, ruchu, cizích lidí, divných zvuků, světla. Byl to strach malého vlka, divokého zvířete, naprosto nepochopitelná nedůvěra ve všechno cizí a nepřírodní. Na druhou stranu byl velice suveréní a veselý mezi psy, lidmi co zná, miloval našeho kocoura a hospodářská zvířata.
Takový zvrat ze sebevědomého štěňátka k tomu bázlivému mě zlomil... takovou změnu jsem nečekala a neuměla jsem se s ní vyrovnat. A tak mé chování v jeho situacích mu často více uškodilo, než pomohlo. Neviditelný tlak na mě byl i ze strany chovatelů begických ovčáků, importovala jsem si bázlivého psa!!!
Oskiho štěněcí věk byl pro mě hořké období.
Dnes když se k tomu vrátím, uvědomuji si, že za jeho chování nemohla pouze nehoda kdysi na koleji, ale že pouze spustila řetězec Oskarových podezření, že svět mezi lidmi není bezpečný. Další roli určitě hrála Oskarova nevyrovnaná povaha, která mu byla do genů daná a která měla možnost projevit svou negativní stranu a v neposlední řadě jsem to byla já, která se poprvé setkala s bázlivým štěnětem, nevěděla co s tím, hystericky ho tahala všude, aby se „otrkal“, nervózní z toho, že se zase bude bát...začarovaný kruh. Navíc Oskar bydlel v kotci se svou smečkou, místo toho aby byl v rodinně s lidmi.
Se mnou na louce už tehdy byl ale báječný – veselý živel, s chutí se přetahovat, aportovat, hrát si, štěkat a kousat.
Oskar jako mladý
 Z Oskara vyrostl krásný vysoký elegantní pes, s hezkým uchem, tak jak jsem si přála. Jeho dlouhá hlava se mi líbila a navíc vynikal překrásným výrazem. Po pubertě se mu začala měnit povaha, začínal se postupně méně stresovat, ale začínal si se psími kamarády vyřizovat, kdo je silnější. Stal se z něho dominantní pes, s novým se  vyrovnával čím dál rychleji, k lidem začínal být přátelský. Z jeho štěněcího panického strachu mu zůstalo lekání se v náhlých divných situacích, bál se ve velmi rušném městě a plápolajích věci nad hlavou – deštníků, fáborů. V bouřce mu vadili blesky nikoliv hromy, vždy jsem se tomu smála, že je vlastně chytrý – hrom přece nic nedělá.
Výrazná změna povahy nastala v době, kdy jsem na jeho povahu začala rezignovat, kdy jsem se s ní smířila a přestala jsem jí řešit...začala jsem se  chovat normálně...A to bylo to tajemství....
Posledním krokem k Oskarově normálnosti přispěla nevědomky Vlaďka Kozárová, která se o Oskara starala 4 měsíce v roce 2000, kdy jsem byla na expedici v Austrálii. Měla ho na cvičáku a cvičila s ním, jako s každým jiným normálním psem, nikdy ji nenapadlo, že je nějaký jiný – samozřejmě měl své mouchy, ale nic výrazného nad čím lámat hůl – chuť cvičit měl obrovskou, chuť kousat, stopovat...takže během 4 měsíců s ním udělala první zkoušky ZM,ZOP, ZPU1 a připravila ho na ZVV1 velice lehce. Oskar se po 4 měsících přestal i lekat. Oskar a výcvik
 S Oskarem jsem měla velké plány ve sportovním výcviku. Od štěňátka jsem stopovali a dělali poslušnost, obrany dělat nešly, dokud se nebude chovat normálně. Na stopách měl obrovskou chuť a talent, poslušnost měl veselou ale nepřesnou – protože v té době mi stačilo, že je veselý a přesnost jsem po něm ani nevyžadovala. Obranu jsem dělala pouze na sebe, přetahovali jsme se bojovali na peška, dostával nápřahy i rány, všechno to byla fajn hra, co ho bavila. Na figuranta pak začal kousat ve 2,5letech a nedělalo mu problém přejít rychle na rukáv, byl vždy razantní se slušným zákusem – ale poslušnost při obraně byla naším kamenem úrazem. Měla jsem takovou radost, že kouše, že jsem mu všechno okolo tolerovala. Navíc neměla jsem moc zkušeností, ani zkušeného šikovného figuranta a ani možnosti se v tu dobu nějak zlepšit.
Oskar splnil během 4 měsíců mé nepřítomnosti s Vlaďkou Kozárovou první zkoušky ZM, ZOP, ZPU1 a se mou pak zkoušky BH, ZVV1, ZPU2 a výkonnostní VZ1. Několikrát jsme neúspěšně nastoupili na IPO1 a SchH1, ale vždy nám chyběly body buď na poslušnosti nebo v obraně v důsledku nepřesnosti, rozcapenosti. Za všechny naše neúspěšná IPA a SchH hovoří věta rozhodčího V.Babičky, který po dokončení IPA obrany posmutněle zkonstatoval:“ To byla korida, ne obrana..“ a dnes mu musím s úsměvem dát plně za pravdu :o) a přitom tenkrát jsem byla tak ráda, že Oskar na kontroláku neselhal, měl razantní zákusy, nevadili mu rány…a bylo mi jedno, že figuranta napadal několikrát v revíru, následně při každém pouštění, že doprovod byl nulový…a do toho celou dobu štěkal a poskakoval, všechno na milion povelů…Mezitím  jsem zkoušela 3x stopařskou speciálku SP1, ale také neúspěšně…Oskarova veselost a nadšení nikoho nezajímaly a ztratit se na 2hodiny staré dlouhé cizí stopě, ve svižném Oskarově běhu bylo tak snadné…. V době, kdy jsem se smířila, že IPO s naším přístupem nebude a začala Oskara připravovat na ZVV2, kde byla potřeba dodělat především poslušnost, Oskar musel ze dne na den s výcvikem přestat díky zranění krční páteře ve 3letech. Bylo mu 6let….
Oskar a zdraví
Oskar byl zdravý pes. Měl obrovský apetit a během jeho života neměl žádné vážnější zdravotní problémy, kromě poúrazových komplikací. Byl velice houževnatý, po zátěži rychle regeneroval, nikdy neměl zažívací ani nervové potíže. Bylo zajímavé, že miloval veterináře a nikdy mu nevadilo, když s ním někdo manipuloval. Byl báječný pacient. Stěr folikulů z očního třetího víčka veterinář prováděl za plného vědomí pouze do rozkapaného oka a Oskar se ani nehnul. Jakékoliv ošetření bral komicky vážně, ztuhnul a nechal ze sebou dělat všechno. Obzvlášť inseminace ho bavila a podezřívám ho jestli při každé návštěvě veteriny nedoufal, právě v tenhle zákrok :o)
Když jsme byli v 8 letech na klinice Jaggy, kde mu dělali vyšetření krční páteře, ochotně s nimi spolupracoval i bez mé přítomnosti, olizoval sestřičky a byl rád středem pozornosti – dostal za plemeno belgický ovčák velkou pochvalu. Oskar byl vyšetřen negativní na dysplazii kyčelního kloubu (po 1 roce ČR) i loketního kloubu (vyšetřeno v 7letech ve Finsku), také byl vyšetřen negativně na závažná dědičná oční onemocnění (2x).
Ve třech letech proděl banální úraz krční páteře, který ovlivnil celý zbytek jeho života a i jeho konec. Jela jsem v parku  na kole, Oskara jsem měla přivázaného na vodítku a měl nasazený košík. Jela jsem poměrně rychle a do té rychlosti se na Oskara vyřítil neznámý velký pes. Oskara sestřelil, já spadla z kola, ale vodítko s Oskarem jsem stále držela a Oskara ze šarvátky se snažila vytáhnout. Oskar byl nejen přivázaný, ale i s košíkem, nemohl se tedy bránit…rval ho pes i já…Majitelka psa s nezájmem odcházela dál... Byla to velká rvačka, nevím jak ani skončila, ale Oskar tenkrát nevyhrál. Nějak jsem odkopala útočného psa pryč. Oskar byl celý zbědovaný, ale doběhl tenkrát ještě domu. Večer už nemohl vstát. Po běžném veterinárním vyšetřením jsem se dověděla, že mu pravděpodobně povolily vazy u krční páteře, že musí být v klidu a to zbytek svého života... – žádné aporty, žádná obrana, žádná námaha, vyvýšené krmení, žádný obojek, jen kšíry... Důkladné vyšetření lze pouze na specializované klinice za pomocí kontrastní látky a operace je možná pouze, kdyby to bylo jen v jednom místě. Oskar se ze svého stavu po 3dnech klidu dostal do normálu.
Byli mu 3 roky, byl plný síly a energie a začínal pořádně cvičit…přestat s ním a ukončit všechny ty hry, které ho začaly bavit bylo nepředstavitelné….
Cvičili jsme tedy dál a na Oskarovi nebylo dlouhou dobu nic vidět. O dva roky později začínal mít první problémy při obranách, občas při kontrolním výkonu zakňučel, dlouhá cesta v autě ho unavovala, protože se nemohl pohodlně usadit, méně ochotně si sedal nebo lehal, dotýkal se na překážce…V červnu 2003 předvedl svou poslední obranu. Cizí figurant, kterého jsme využili k tréniku na zkoušku ZVV2 Oskara při náskoku neprohodil, Oski narazil, neudělal plný zákus a figurant se trháním rukávu snažil, aby si dobral…Oski začal kňučet, obranu jsem okamžitě ukončila …a tím ukončila i náš společný výcvik...
Oskar přestal skákat, při sbírání aportů  se začínali projevovat bolesti, bolesti měl při náhlé změně směru…pár dní klidu ho dostalo zase do normálu, ale už jsem zůstala pouze na procházkách… Jeho stav se plíživými krůčky zhoršoval…zátěží mu začínalo být stále více činností…V 8letech jsme ho nechali vyšetřit na klinice Jaggy, kde nám potvrdili povolené vazy a to rovnou na 3místech – tedy 3volné krční obratle…časovaná bomba. Nelze operovat. Pes musí být v klidu, nebo během několika dnů, týdnů ochrne…
Oskar a výstavy
Nejsem ten správný nadšenec na výstavy – na výstavy se psy jezdím účelově, pro splnění titulů, či ocenění, pokud cítím, že to zvíře je schopné je dosáhnout. Pouze Klubová a Speciální výstava je pro mě svátek, kdy svá zvířata předvádím ve velké konkurenci s velkou chutí. Oski nebyl rozhodně dokonalý, takže s výstavami jsme to nepřeháněli...
Oskar byl impozantní, vysoký pes, s překrásným bohatým osrstěním, silnou ale elegantní stavbou těla, výborným pohybem. Oskarova dlouhá téměř bezstopá hlava s ustupujícím čelem, hnědým okem, výborným uchem měla krásný výraz. Z jeho nedostatků to bylo lehce strmější úhlení, mohl by mít kratší záď a hlubší hrudník. Ve třídě mladých získal titul Junichampion a Více Vítěz mladých Evropská výstava Janov, Itálie 1998. Ve třídě otevřené pak CAC, CACIB – potřebný k pozdějšímu Intechampionovi. Nejvíce titulů získal pak ve třídě pracovní, kde neměl téměř konkurenci. Za svůj život splni l pro mne nejcennější titul Interchampion, Champion ČR, Klubový šampion a byl selektován klubem KCHBO. Byl vystavován 3x ve Francii na National d´Elevage – kdy dostal poprvé známku VD jako mladý ve třídě otevřené (1999), v roce 2001 pak V4 ve třídě pracovní a v roce 2002 VD2 ve třídě pracovní. V roce 2002 se také konala při NE Světová výstava FMBB, kde byl ve třídě pracovní V2. Ve Francii splnil také 3x test CSAU a TAN Excellent. Oskar byl naposledy vystaven v roce 2005 ve třídě čestné při Klubové výstavě KCHBO.
Oskar cestovatel
 Oskar byl mým velkým společníkem na různých cestách. Sjezdili jsme za ty roky mnoho výletů, pochodů, přechodů…Byl prima parťák, zbytečně neutíkal v přírodě za zvěří, výborně hlídal, snášel dobře změny…
Vzpomenout musím putování po Bukovských horách, kdy jsme putovali po hranici mezi Polskem a Slovenskem a kdy jsme po 12dnech museli předčasně cestu ukončit, protože Oskara kousla zmije do nosu. Jeho život byl 2dny velmi ohrožen. Celý otekl, nemohl dýchat, nemohl chodit…stalo se to u Dukelského průsmyku…a po mém hysterickém výstupu v místním penzionu přijel veterinář až z Bardějova a léky proti otoku a ledování celé hlavy ho zachránili. Nemohl 2 dny chodit, byl paralyzovaný, boleli ho ledviny , jak bojovali s jedem…Byl silný, boj vyhrál.
Oskar s námi sjel na loďce část Vltavy, putoval po mnoha národních parcích ve Finsku, Polsku i ČR…čekal na nás před branami Osvětimi, byl s námi v ZOO ve  Dvoře Králové (nejvíce se mu líbily plameňáci, pávi a kačenky). Půl roku s námi běhal po pláži v severním Skotsku…
Oskar byl součást jedenácti let mého života…
Pouze na 4 měsíce, kdy jsem byla v Austrálii, žil s Vlaďkou Kozárovou, půl roku, co jsem byla ve Skotsku s Piiou Salonen ve Finsku a 3 měsíce s Marcelou Novákovou a 3 měsíce s panem Pfalzem. Změny majitele paradoxně vůbec neřešil.
 Ještě mám založené krásné dopisy, co psala Carola Roselt, když jej vyndala z přepravky na letišti v Helsinkách (Piia si jej vyzvedla až za pár dní)…Oski vyskočil a začal na ní vesele štěkat a kňourat, prostě nadával, kde se to flákala…doma ovládl celou domácnost, spal na sofa s kocourama…a 2dny po příjezdu šli na stopu, kterou i s předmětama ve svém obvyklém ďábelském tempu zvládl levou zadní :o)
Oskarovi děti a nevěsty
 Oskar byl importován do ČR jako nepříbuzný na tehdejší český a slovenský chov, proto měl potenciál plemeníka. Nikdy jsem ale nechtěla, aby hromadně kryl všechno co se k němu hodí i nehodí, není to chovatelsky správné a vede to jen k pomluvám…ale to jsem ještě netušila, že pomlouvaný bude ještě než se dostane do puberty. A pomlouvat bylo co! Měl přece problémovou povahu a neměl na hlavě ten stop(!)
Chovatelé v ČR se rozdělili na dvě skupiny – na ty co se jim Oski líbí a na ty, co by o něj ani nohu neopřeli.
Byla jsem naivní, přišla o několik přátelství a nová získala, vstoupila do několika nedorozumění a i když jsem Oskiho brala, vždycky tak jak je – naučilo mě to získat potřebný nadhled nejen nad Oskarem, ale nad chovem psů vůbec.
Do sexu Oskiho zasvětila exteriérově podprůměrná fena Exa Týnská hora, s dysplazií kyčelního kloubu 2/2, ale s výbornou povahou. Oskarův první vrh byl tedy odchován jako A-Sixty Six u Ivy Kuncmanové. Krýt takovou fenu, která dosud také neměla vrh bylo riskantní. Mohlo to zkazit už tak příšernou pověst Oskara, kdyby se narodila „špatná“ štěňata. Ale já si dala podmínku, že nakrejeme tam, kde o Oskiho bude opravdový zájem (chovatelka v té době o Oskarovi pěla ódy :o), kde fena bude mít vyrovnanou povahu a kde nebudou rizika příbuznosti nebo zdraví….to Exa splňovala. A dnes můžu říci, že Exa odstartovala Oskiho chovnou kariéru, po té co se jí narodil v exteriéru velice slušný vrh, kdy ona udržela povahy a Oskar výrazně zlepšil exteriér a dysplazii kyčelního kloubu. Za tento vrh vzpomenu nejúspěšnější Aimee Sixty Six (Vítězka Speciální výstavy), nebo selektovaného Archibalda SixtySix (výsledky od zahraničních rozhodčích). Výsledky, fotografie potomků můžete už několik let najít na našich stránkách.
 Všeobecně můžu prohlásit, že Oskar v chovu zlepšoval především typ, barvu, srst, ucho, RTG DKK, dával plnochrupá zvířata (pouze 2x chybí PM4 – později objevuji Oskarovu sestru, které chybí PM4), s nůžkovým skusem (pouze 1 podkus u hypertipického zvířete), v některých vrzích předal kryptorchismus. Předával i svou povahu, sice často nevyrovnanou, ale při dobré socializaci a komunikaci s majitelem, to byla bezvadná zvířata – veselá, hektická, často dominantní, s chutí cvičit, komunikovat…
 Oskara jsem původně přivezla hlavně do liniie k mé Ammě Arabat a Cosey Mo Deabei, ale vzhledem k tomu, že se po Ammě Arabat začala vyskytovat epilepsie a Cosey Mo byla nakonec také sama epileptická, sama jsem Oskara využila až na dcery Ammy - Anippé Deabei a Divu Deabei. Zatímco nepočetný vrh Divy byl krásný, vyrovnaný a zdravý. Pochází z něho Interchampion, Champion Garou Kid Deabei, se zkouškou ZVV1, vrh Anippé se nevydařil exteriérově, ani povahově ani zdravotně a na Anippé se dál už nechovalo. Ve spolumajitelnictví mám ale Oskarovu dceru Antje Calaina a Celestu z Henrisaru.
Oskar je dnes už několikanásobný pradědeček…čas ukáže, jak a kde jeho geny přežijí dobu.
Oskarovi poslední dny
…jsem jich plná…proto píšu tenhle dlouhatánský text o jednom z mnoha báječných psů světa…potřebuji se vypsat ze svého trápení…
Po nastěhovaní do nového domova v listopadu 2007 jsem převezla i Oskara, který byl do té doby normální, veselý, všechno co hárá by stále kryl, jen rvačkám už se vyhýbal. Bylo to cca 80km cesty od domova, jela jsem pomalu a dovezla ho v pořádku domu. Měla jsem velkou radost, protože konečně máme pro psy ideální podmínky, obrovský pozemek, klid a navíc Oskara čekalo čestné místo v obývacím pokojí, žádné schody na zahradu, tak jako v minulém domově…prostě bezbariérový přístup pro mého psího dědečka…
3dny po příjezdu začínal mít velké bolesti. Nemohl si lehnout aniž by nezačal výrazně křičet, nemohl vstát…nasadili jsem Rymadyl (užíval ho nepravidelně 3roky pouze při bolestech), ale Rymadyl tentokrát ani po 4dnech nezabral…Oskarova bolest začínala být obrovská, přestal přijímat potravu…Konzultovala jsem všechno s veterinářkou a ta mi doporučila silný Movalis. Movalis po 2dnech plných utrpení zabral, Oskar si mohl zase lehnout, chodil na krátké procházky, začal opět pomalu baštit z misky. Po třech týdnech užívání se začala u Oskara objevovat dyšnost, nemožnost si lehnout a halucinace…chytal mouchy, vrčel do prostoru a také „to něco“ zakusoval…těžko říci jestli vrčel tak na svou bolest, ale stav se zase zhoršoval. Veterinářka byla přes vánoční svátky 2007 nedostupná, tak jsem zavolala jinou. Ta zavrhla Movalis, že na něj může být negativní reakce a přivezla nám Metacam, s tím, že musí být ale 24-48hodin čistý, než změní léky…a že pokud nezabere tohle, že by ho dál netrápila… Myslím, že ta krátká doba bez léků byla to nejstrašnější, co si Oskar ve svém životě prožil – kam se „hrabou“ tramvaje, deštníky, divná světla…celou dobu jen stál, střídavě chodil po pokoji, stavěl se čelem ke zdi…a nám bylo tak úzko…
Všechny „léky“ byli pouze léky na utlumení bolesti s protizánětlivými účinky. Záleželo jak moc se páteř hnula nebo zda se hýbe…
Metacam zabral za 2dny a bolest ustala, stav se zase lepšil, Oski začal mít zase chuť k žrádlu, zajímal se o holčičí značky na zahradě, vítal zase návštěvy…ale od prosince baštil pouze z ruky, malinko, několikrát denně, tak postupně velmi slábl a hubnul…
A pak se stalo to, co mě varoval už náš první veterinář…až nebude bolest, nebude ani cit a pes postupně ochrne… začalo to v polovině ledna - opadávání nehtů, praskání tlapek... a šlo to strašně rychle…21.ledna přestal chodit, 22.ledna už nechtěl ani piškoty…ukončili jsme jeho trápení 23.ledna 2008 v 13.00hod. Paní doktorka přijela za ním.
 Všechno co bych chtěla říci o Oskarovi
 Nikdy jsem nečekala, jak hodně mi bude chybět. Vím, že Oskar byl problémový pes, ale tolik mě toho naučil, byla s ním legrace, žádný trouba, chytrý a trochu hysterický, dominantní, ke psům nesnášenlivý… Byl to vlastně strašnej blbec uštěkanej a nejsem si vůbec jistá, jestli kouká na mě ze psího nebe nebo jestli se smaží ve psím pekle, protože za pokousaného Filípka (srnčí ratlík co provokoval několik let za Oskiho zadkem, až se jednou Oskar otočil...), měl určitě hluboký mínus.
Od 23.1.2008, 13.hod už není Oskar mezi námi...
Ale já mu děkuji za to, že tu se mnou byl...Děkuji mu, že si mě před 11lety vybral, za to že se tolik smál a že mě tolik naučil...byla to moje "vysoká psí škola" a bude mi strašně chybět.....
 A také se mu omlouvám, za všechny křivdy, kterých se ode mne dočkal...
Děkuji také všem kteří ho měli rádi, takový jaký byl…
Děkuji především Vlaďce Kozárové, Hance Pfalzové, Hartmundu Pfalzovi, Heleně Chaloupkové, Monice Votýpkové, Jiřině Vorlové, Markétě Zemanové, Piie Salonen, Carole Roselt, Marcele Novákové, Lence Dvořákové, Šárce Mikoláškové, Janě Horňasové, Ivě Kuncmanové, Daně Kužušníkové, Aleši Suchému, Fajkusákům, tátovi, Jakubovi a mnoho a mnoho dalším, na které si teď nevzpomenu, protože mám oči zalité slzami, ale vím o nich, že tady pro něj byli...
|
