Těžko napsat, co všechno pro mě Delphina znamenala.
Jak k jsem k Delphině přišla
Byla to náhoda.
Nějaká náhoda tomu chtěla, abych si ji našla a aby mi ji Rob poslal z Austrálie až do České Republiky.
Zamilovaná do Austrálie, kde jsem v roce 2000 strávila několik měsíců a rozumná, že dalšího psa mít nemůžu (měla jsem tři - Oskara, Necka a Molinku), jsem si řekla, že pokud dalšího čtvrtého psa, tak jedině z Austrálie…byl to vtip, takový malý nesplnitelný „kompromis“.
Ale osud tomu chtěl, abych začátkem roku 2003 narazila na stránky Roba Dunlopa a našla tam spojení Grimmendans Xeres and Djaegara van de Lamar. Djaegar byl v tu dobu už mrtvý a bylo použito zmražené sperma. Jinak na tom spojení nebylo nic zvláštního, v Austrálii použili Holandsko Belgickou krev…tedy prakticky pro Evropu žádný přínos. Oba rodiče byli sice krásní a navíc k Djaegrovi mám zvláštní pouto, i když vědoma si jeho nedostatků, ale bylo tam něco navíc... V kombinaci s Xeres, se jednalo o liniovou plemenitbu 2-3 na Jolie Cannele du Domaine Ponti, pěknou dominantní fenu, zakladatelku CHS „van de Lamar“, sestru Loukyho du Domaine Ponti, IPO3. A pak jsem ji viděla, malou vyfocenou Delphinku ve 4 týdnech…
 
Nejsem žádná "měkota", kterou okouzlí kdejaké štěně, všechna štěňátka jsou krásná a možná by pro většinu lidí ničím výjimečným nebyla…ale byl to osud, a já se osmělila a napsala poprvé Robovi….A ten mi nakonec dal první výběr z celého vrhu a vzhledem k vysoké ceně přepravy přistoupil na můj nápad, štěně vyměnit za zmražené sperma od mého Kida Dylan van de Lamar. Vybrala jsem si přes všechny popisy štěňat právě tu psí holčičku z fotky, to byla moje Delphinka. Barbara, Robova manželka, ji tenkrát komentovala, že je divoká, že její sestra má lepší hlavu, ale že tahle bude „glamour“.
Přes všechny dovozní a vývozní povolení a papíry přiletěla Delphinka k nám ve 12 týdnech, kdy ji bylo povoleno letět.
Z celého srdce děkuji Robovi a Barbaře, že mi Delphinu poslali…
Jaká byla?
To co přijelo, bylo nad všechny má očekávání. Především Barbara měla pravdu, byla „glamour“…moc „glamour“! Měla nádherné tělo, překrásný hrudník a předhrudí a neuvěřitelné množství energie. Nebyla to ale taková ta energie veselého hopsacího exteriérového tervuerena, byla to sebedestruktivní dynamická síla.
 
Bylo neuvěřitelné, co tak malé štěně dokázalo a jak se chovala dospěle.
Voda, aport, obrana...
Milovala vodu, všechny aporty a obranu…od malinka.
První setkání s rybníkem, byl útěk…utekla asi 50metrů do rybníka, kde plavala a plavala a já ji nemohla přivolat…bylo ji 3,5 měsíce. Nalákala jsem jí na míček, ale stejně přišla jen ke břehu a zkoumala, mě jestli jí nechci náhodou chytit. Plavala kdykoliv a kdekoliv…v moři stejně jako ve stoce, v létě stejně jako v prosinci…na jaře když táli ledy a já jí neuhlídala, byla jak ledoborec, co hrudníkem rozrážel ledy okolo sebe.
Byla 100% a přirozený aportér – to znamená přerazit se, aby ho chytla a honem donést stejnou rychlostí, abych ho já mohla zase hodit a ona chytit. Nijak jsem jí to neučila, bylo to v ní. Byla schopná za aport umřít.
I v obraně byla na tervuerena z exteriérové krve výjimečná. Poprvé se s figurantem setkala také ve 3,5 měsících a chtěla ho zabít. Ihned. Ihned jak se ukázal a udělal na ní náznak útoku. Myslela to vážně. Nebylo to hysterické nebo bázlivé štěkání. Šla do nohou, na ruce, na břicho, kamkoliv. Nebrala to nikdy jako hru, ale jako boj. A bylo až s podivem jak vážně. Nebála se. Když bojovala, tak bojovala. Museli jsme ji přeučovat na kořist a nebylo to jednoduché, dlouho to nechápala.
Snášela dobře fyzickou bolest. Nebyla zbytečná citlivka. Na druhou stranu psychicky byla citlivá dost. Velmi silně vnímala mé nálady a reakce. Byla fixovaná na mne a svou rodinu. Cizí lidi nemusela. Nerada se nechala hladit od cizích, nebo přemlouvat k hlazení. Když se k ní chovali normálně, byla i ona normální, ale z duše nesnášela takové to přemlouvání, ať se přijde pomazlit. To pak byla nedůvěřivá. Nikdy jsem jí to nevyvracela. Nutné hlazení vždy zvládla dobře. Brala jsem jí jako osobnost a ve společnosti byla vychovaná dobře. Čím byla starší, tím ale pozornost vyžadovala i od cizích a chodila se mazlit ke komukoliv.
Delphina byla ve smečce dominantní ale velmi sociální. Po smrti Oskara až do dospělosti Prota, byla šéfem smečky. Ostatní feny měla pod sebou, kontrolovala je, ale nešikanovala. Dobře přibírala i cizí feny do smečky.
Byla krásná...
Delphina byla krásná. Navzdory nedostatkům (ucho špičkou vytáčené lehce ven, malý stop a dala bych přednost tvrdší struktuře srsti), byla moc krásná. Milovala jsem její překrásný hrudník, předhrudí. Srst měla bohatou, jako pes – jako jedna z mála fen se pyšnila psím límcem. Milovala jsem její černou hlavu, barvu a krásné úhlení vpředu, její dynamický pohyb a výraz, když chtěla cvičit. Obdržela mnoho titulů a prvenství, získala i titul nejvyšší Interchampion, BIS z Klubové výstavy a byla selektovaná do chovu ČR i ve Francii.
   
Cvičili jsme ...
S Delphinou jsem cvičila. Učila jsem se na ní cvičit lépe. První tři roky jsme se potloukali mezi cvičením/necvičením a Skotskem, kam jsem tři roky jezdila za prací, mezitím také Delphina byla dva půl roky u cizích lidí (přátel) a až naposledy odjela do Skotska s námi.
Po návratu ze Skotska jsem si utřídila myšlenky, jak dál s cvičením, naučila se řídit auto a začala konečně pořádně o výcviku přemýšlet. Co to znamenalo? Cvičit jak nejlépe já i pes dovedeme, naslouchat okolo, přijímat nové informace a přemýšlet o svém psovi a o tom proč a jak vše dělám. Od roku 2006 jsem se stala členkou ZKO Sezemice, kde Delphina začala kousat na dva špičkové figuranty Martina Plecháčka a první dva roky i na Jardu Labíka. A navzdory tomu, jak jsme cvičili/necvičili do té doby, jak jsme nesmyslně střídali figuranty a hledali, toho který Delphinu zvládne(její rychlost, dynamičnost, ale i její nervi), jsme složili postupně zkoušky IPO1 až IPO3, na cizím cvičáku pak ZVV2. Bojovala jsem navíc s pokaženou poslušností a stopami, byla to má velká škola...
  
Zdraví
Byla zdravá fena. Pokud nepočítám problémy s análními žlázkami v mládí, poraněný loket, koleno a utržené(v zápětí našité zpět) ucho od Jukiny, prokouslé stehno od ovčáka Jerryho a milion rozřízlých tlapek.
Matka Delphina
Byla výborná matka. Zatím jí u nás doma nikdo nepřekonal. Nejen že se starala, chránila, ale i hrála si se štěňaty a vychovávala je. Ještě poslední dny svého života si každé dopoledne hrála se svou roční dcerou Kukynou…
Miluju její děti, každý moment, který mi Delphinu připomenou. Zanechala tu po sobě mnoho krásných i šikovných dětí. Odchovala 4 vrhy - vrh P, T, X a Y.
Z každého vrhu jsme si nechali nějaké štěně u nás nebo ve spolumajitelnictví a věřím, že se mi jednou v genech vrátí.
  
Delphiny poslední týden...
Její konec byl neshovívavě nečekaný a rychlý…ze dne na den začala mít slabé zadní nohy. Vypadalo to, jak když staří psi špatně chodí na zadek v důsledku nemocných kyčlí nebo páteře. Stav se po týdnu nelepšil a přestala mít navíc i chuť k jídlu a byla smutná. Po 4 dnech, kdy snědla jen pár piškot a nezabíraly léky na bolest jsme v neděli navštívili větší kliniku, kde po důkladném vyšetření našli velký neoperovatelný nádor v pánevní oblasti u páteře (ten způsoboval obrovské bolesti a špatnou chůzi) a následné akutní selhání ledvin...
Čas se mi zastavil. A já si přála, aby už dál nikam nespěchal. S panem doktorem jsme na sebe koukali. Začal se mi ztrácel v mlze, jak mi tekly slzy. Věděla jsem, co mi chce říct, ale nechtěla jsem to slyšet. Přišlo mi to nespravedlivé! Vždyť se před týdnem honila v lese, vždyť se ještě dneska vztekala u branky...Rozhodla jsem se, že přece na veterině Delphina umřít nemůže, tolik to tam neměla ráda...
Delphinku jsem si z kliniky odvezla domů, kam za námi za hodinu přijela paní doktorka a uspala ji v mém náručí.
Čekání až paní doktorka přijede, bylo to nejtěžší, co jsem si mohla představit... Nejdřív jsme obě leželi v jejím pelechu, já střídavě vzlykala a smrkala, Delphina pospávala...A pak mě to napadlo...Budeme si přeci hrát! A vytáhla jsem její plyšovou pandu, co tak milovala…Už se za ní nehonila, ale na povel drž, ji zakousla tak, jak málokterý tervík v plné síle..."drž, pust, drž, pusť" a hrdě si ji odnesla na pelech. Schovala jsem jí za lednici...hledala ji, a já ji chválila a měla jsem radost, že ona byla šťastná a vrtěla ocasem. Pak se unavila.
Když paní doktorka přijela, přijala jí úplně klidně, bez štěkotu, jen jí sledovala. Když jí dávala injekci, vycenila na ní výhružně zuby a já jí objala a chválila, že je to moje holčička a ona odcházela pryč…a nyní jsem o sto let starší...
Jsem o sto let starší a chci jí zpátky. Mojí holčičku milovanou.
Dneska spí společně s Oskarem na naší zahradě a její psí duše někde v nebi jistě honí ptáky...to vždycky milovala...
 
Ze srdce děkuji Robovi a Barbaře, za Delphinu Erlander,
báječnou a jedinečnou.
Milí chovatelé, přátelé až se vám narodí stejná, dejte mi vědět! Koupím a pojedu pro ní třeba až na Antarktidu, zaplatím zlatem a…budu ji milovat a
cvičit, tak jako kdysi…
|
