Jak jsem k Molince přišla
Z mého třetího vrhu od Ammy Arabat jsem si chtěla nechat holčičku. Holek bylo pět tak bylo z čeho vybírat. Od malinka jsem ale chtěla Coleen...byla nádherná a dravá. Ale ve vrhu bylo takové mrně mrňavé nežravé s očima jako korálky a bylo to statečné a děsně chlupaté. Mělo to výraz jak malá drápkatá opička já si to zamilovala. A tak nakonec rozhodlo srdíčko a "Molinka" Cosey Mo nakonec zůstala u mě. Už jen představa, že ji někomu dám a ten se bude trápit s její nežravostí byla velkým argumentem si nechat právě jí.
Jako štěně
Molinka byla nežravá. Moc. Na jídlo neměla čas, ve všem se vrtala. Granule jsem jí opatlávala pokaždé něčím jiným, krmit masem nemělo smysl, vrtala se druhý den i v něm. Vymýšlela jsem taktiky jak jí krmit a bylo to často dost vyčerpávající. Jinak byla ale milé štěně, veselé a nebázlivé. Od malinka do úmoru aportovala, ráda se přetahovala a byla bezproblémová.
 
Jaká byla? Byla drobná ale krásná, menší, kompaktní fena, velmi pěkně úhlená s jemnou ušlechilou hlavou a s minimálním stopem. Milovala jsem její oči - byly černé a měly měkký laskavý výraz. Vynikala dlouhou bohatou srstí a samčím límcem.
Molinky povaha byla jako její oči - byla laskavá. Milovala mě. Byla jsem pro ní velká přirozená autorita, svět číslo jedna a všechno co dělala dělala pro mě. Měla ale ráda všechny lidi, nikdy vůči lidem neprojevila ani agresivitu ani bázlivost. Celkově byla měkká a submisivní.
Výstavy Jako mladá byla Molinka drobná a zesílila až po svých prvních štěňatech a tak jsme první větší výstavní úspěchy sklízeli až později. Splnila titul Klubový šampion i Šampion ČR, dostala v Maďarsku selekci do chovu (v ČR nikdy nenastoupila), v roce 2003 jsem ji předvedla i na Francouské National d´Elevage, kde získala V3 ve třídě pracovní (povahové testy jsme ten nešťastný rok propásly). Molinka byla krásná až do vysokého věku, po kastraci získala navíc extrémní srst, která nikdy zcela nevylínala. Ve veteránech získala i titul BIS z Klubové výstavy.
    
Výcvik
Zkoušela jsem se s ní věnovat sportvní kynologii . Ale vzhledem k tomu, jak byla Molinka citlivá a podřízená a na pamlsky velmi špatně motivovatelná, necvičilo se mi s ní dobře. Všechno jsem dělali jen na míčky a posilovací kolečko a vymýšlela jsem jí na míru v poslušnosti i stopách všechno možné. Obrany jsme zkoušeli poprvé v roce a i když se s figurantem ochotně přetahovala, větší tlak nechápala, zlobu a sebevědomí k boji v sobě neměla. Tak jsme to na několik let vypustili.
Dnes vím, že by "umřela" za agility, dogfrisbee, flyball (tehdy v ČR ještě nebyl) - ale sportovní kynologie pro ní nebylo to pravé. Ale po štěňatech jí narostlo přirozené sebevědomí a v době, kdy jsem byla pět měsíců v Austrálii, tak s Monikou Votýpkovou splnila poslušností zkoušky s velmi krásnými body. Když bylo Molince 6 let byla to sázka, že jsem se rozhodla ji naučit i trochu obrany a opravdu jsme našli v ní zlobu a chuť a lehce splnila alespoň zkoušku ZM. Na vyšší zkoušky to už samozřejmě nebylo. Na "stará kolena" (7 let)se také zúčastnila jako jeden z prvních dvou psů (společně s Delphi) z ČR dogfrisbee závodů v Německu společně s Jakubem.
Celý život byla citlivá na střelbu, bouřku i ohňostroje. Střelbu při výcviku ale zvládala.
 
Molinky zdraví Molinka by byla celý život zdravá, kdyby neměla epilepsii, na kterou jsem přišla až několik měsíců po jejích prvních štěňatech, tedy v cca 3,5 letech. Tenkrát mi sousedka jen tak z ničeho nic jednou hlásila, že když jsem byla v práci Molinka na ní tak štěkala jak šílená, až byla z toho "štajf", ale pak se oklepala a byla v pořádku. Začala jsem tušit o co jde, ale ještě pár měsíců jsem neměla šanci nějaký epileptický záchvat vidět osobně. Bylo to i v době kdy měla zánět dělohy, rozhodla jsem se tedy ihned s lehčím srdcem pro kastraci. Pozdější záchvaty, které jsme viděli, měla slabé a ne příliš často, nikdy nemusela brát prášky. Zpětně si ale uvědomuji, že epilepsii musela mít už dříve, protože jsem našla někdy na jejím místě "klasicky" naslintáno. Její stav se dal dobře zvládnout, nikdy jsme jí ničím neomezovovali, dostávala stejnou zátěž jak jiní zdraví psi.
Dlouhověká Molinka měla velmi dlouhý život, který podědila po své matce Ammě Arabat(zemřela téměř v 15letech) a její dlouhověkké krvi z CHS Hohen Light (sestra Igora vom Hohen Light zemřela v 17letech!). Do 14let byla velmi bystrá, aportovala, snášela dlouhé procházky se smečkou. Pak se začala pomalu "ztrácet"...velmi špatně viděla i slyšela a celý den prospala, jen v době krmení a ranní procházky běhala jak mladice. Kolem 15 roku se nám ztratila na procházce a to tak, že zabočila na cestě doprava a pomalinku kráčela pryč a i když jsme si toho všimli velmi brzo - tím jak byla hluchá s téměř slepá nemohli jsme ji dohledat - hledali jsme jí celý den a až úplnou náhodou nám jí přivezla sousedka, kdy ji našla vykračovat po silnici 4km od nás...
  
Poslední dny Její poslední dny jsem si velmi přála, aby zemřela v klidu ve spánku. Mentálně od nás poslední půlroku odešla velmi rychle, ale měla stále radost z krmení a navzdory věku, kondici a kastraci i z přítomnosti Prota, jako jediného chlapa ve smečce.
Posledních 14 dní ale přestávala postupně přijímat krmení i dobrůtky, 4dny vůbec nic nejedla a poslední den se nedokázala už ani napít...vypadalo to, jako by to zapoměla, co má dělat. Jen bezcílně chodila zahradou, přestala mít radost i ze mě a Prota. Smutné rozhodnutí nebylo těžké, ale o to víc smutnější...Paní veterinářka přijela až k nám a Molinka mi zemřela v náručí.
Zkončil jeden dlouhý bohatý život, jemného oddaného psího tvora. Na Molince nebylo nic superlativního, jen ty její laskavé oči a její laskavá povaha a to prostě stačí k tomu, aby jste milovali.
Pro mě to bude vždycky takovej malej brouček. Taková naše Molinka.
PS: Cosey Mo bylo jméno prostitutky z románu od Nicka Cava "A uzřela oslice anděla", který jsem četla a obdivovala v době, kdy se Molinka narodila... |
